Stavět se bude dál pomalu, dráž, a ještě nebude z čeho

Tisková zpráva

Autor: František Janáč

České stavebnictví je na tom na konci léta podobně jako český klubový fotbal. Chtěli jsme být už úplně někde jinde, ale místo toho padáme níž a níž.

V létě se sice podařilo slavně schválit nový stavební zákon, který by měl zrychlit stavební řízení. S ohledem na to, jak se k němu staví skoro všichni kromě jeho autorů, však není vůbec jisté, co z něj po volbách zůstane. K tomu se přidala nevídaná hyperinflace na trhu stavebních materiálů a za rohem už číhá surovinová krize kvůli nedostatku stavebního kamene a štěrkopísku. Je tedy dost možné, že stavět se bude i nadále pomalu, zato čím dál tím dráž, a ještě k tomu brzy ani nebude z čeho…

Česko je rozvojová země

Platí to tedy přinejmenším v oblasti povolování staveb, a to dlouhodobě. Rok co rok je nelichotivá pozice ve světovém žebříčku vděčným tématem ekonomických rubrik v médiích. Podle poslední statistiky Světové banky trvalo v roce 2019 stavební řízení v Česku průměrně 246 dní, což nás řadilo na 157. místo na světě za Ugandu nebo Tádžikistán. Na nový stavební zákon proto hleděl celý obor jako na spásu. Přestože se normu nakonec podařilo prosadit, důvod k oslavě to není.  

Nechci hodnotit, co v zákonu je nebo není napsané a zda přesun stavebních úřadů pod stát a vznik Nejvyššího stavebního úřadu může skutečně povolovací procesy zjednodušit a urychlit. Již nyní je jasné, že základní předpoklad – najít širokou politickou shodu – se splnit nepodařilo. A to je u stavebního zákona problém, stejně jako u penzijní či daňové reformy, protože měnit tak citlivé a komplexní systémy každé čtyři roky či ještě rychleji jim prostě nedělá dobře.

Investoři, developeři, zhotovitelé, subdodavatelé, ale i obce a města volají především po transparentním a předvídatelném podnikatelském prostředí. O to však velmi pravděpodobně přijdeme v důsledku „sezónních“ politických bojů.

Stavět se bude čím dál dráž…

Možná by to samo o sobě tolik nevadilo, kdyby se na nás nevalily z jiných stran další pohromy. Tu inflační zapříčinil zejména covid. Dřevo zdražilo o 300 procent (pravda, částečně i kvůli kůrovci), betonářská výztuž o 100 procent a třeba pěnový polystyren o 83 procent. Nejednomu investorovi se tak stalo to, že nasmlouvaný dodavatel přecenil většinu položek a výsledná cena vystoupala tak vysoko, že ji uzavřený úvěr již jednoduše nepokryje. Při této příležitosti si neodpustím poznámku, že skutečné zdražování ještě ani nezačalo. Hon na uhlík reprezentovaný Zelenou dohodou pro Evropu v srpnu vyhnal ceny emisní povolenky nad úroveň 60 eur, a tím i ceny elektřiny. Ekonomové už potvrdili, že výsledkem bude zdražení úplně všeho. 

Do třetice všeho zlého, brzy budeme mít nedostatek i toho, o čem jsme si dlouho mysleli, že toho máme nekonečné zásoby: stavebního kamene a štěrkopísku. Ani snad nejde o to, že by se ty zásoby nějak povážlivě tenčily, ale o to, že nejsme schopni se k nim dostat. Kamenolomy a pískovny otevřené ještě za socialismu postupně končí a nová ložiska se kvůli odporu ze strany veřejnosti a obcí neotevírají. Podle České geologické služby přijdeme do 10 let o 50 až 60 procent z 204 kamenolomů a 60 procent ze 149 pískoven. Dovoz ze zahraničí je ekonomický a ekologický nesmysl a recyklace, byť je jistě žádoucí a přínosná, nás moc nevytrhne, protože při nejlepší vůli nedokáže pokrýt ani 10 procent poptávky. 

Lidsky chápu, že otevření kamenolomu „na zelené louce“ může být pro dotčenou lokalitu neštěstí. Obzvláště, když na těžbu obyvatelé nejsou zvyklí, provozovna se nachází blízko zástavby a veškerá nákladní doprava se valí přímo přes obec. Těžební společnosti však bohužel narážejí na problémy i v místech, kde jsou negativní dopady jako hluk, prašnost či zvýšená doprava objektivně minimální či nulové. Důkazem je prodloužení povolovacích řízení až na deset a více let (jen namátkou: kamenolom na kopci Tlustec, pískovna u Uherského Ostrohu). Boj proti těžbě za každou cenu v současnosti navíc ovládl nový fenomén – vyhlášení referenda při příležitosti říjnových voleb do Poslanecké sněmovny. Osobně vím minimálně o třech takových případech. A zde je potřeba zpozornět, protože při šikovné formulaci otázek se dá tímto způsobem efektivně „zaříznout“ prakticky jakýkoliv záměr a kdekoliv.

V následujících měsících a letech máme jedinou jistotu. Čekají nás těžké časy. A právě proto bychom se měli soustředit na to, co můžeme ovlivnit. Zatímco s legislativou ani cenami toho v dohledné době moc nenaděláme, využívání domácích surovinových zdrojů máme zatím zcela ve svých rukou. Jen je třeba vrátit existujícím politickým a úřednickým nástrojům a řízením jejich původní význam. Na mysli mám hlavně územní plánování, které se v mnoha případech naprosto zpronevěřilo své podstatě, a pokud aspoň občas ctí požadavky dotčené obce, pak požadavky ze strany krajské či státní politiky nectí skoro nikdy. 

Na konci loňského roku vynesl Krajský soud v Brně hodně zajímavý rozsudek v již jmenované kauze Uherský Ostroh. Rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru sice vrátil Českému báňskému úřadu k novému projednání, zároveň však konstatoval, že „zájem na těžbě štěrkopísku není výlučně podnikatelským zájmem jednotlivce“ a že „zájem na řádném využívání nerostného bohatství je zájmem veřejným“. Na první pohled to zní banálně, ale ve skutečnosti jde o důležitou změnu v uvažování, protože až dosud byl v podobných sporech zájmu dobývat suroviny nadřazen zájem chránit přírodu. Jinými slovy soud prohlásil, že jedno nesmí převálcovat druhé.

Možná je to dobré vodítko pro vrácení diskuze o kamenolomech a štěrkovnách na racionální úroveň.