Evropa se zbláznila do zachytávání a ukládání oxidu uhličitého

Tisková zpráva.

Norsko, Island, Nizozemsko, Skotsko a CCS. To není itinerář pro náročnou pocovidovou dovolenou s čerpáním pohonných hmot pomocí známé tankovací karty. Je to výčet evropských zemí, které v posledních letech mohutně pokročily v zachytávání a ukládání oxidu uhličitého. Technologii, která je klíčová pro uskutečnění Zelené dohody a splnění ambiciózních klimatických cílů. Zvu vás na přehlídku evropských projektů a, aby to nebyla nebyla nuda, budu vám ji vyprávět jako fascinující příběh o vikingských lodích, zeleném rotterdamském přístavu, specialitě islandské kuchyně a skotském intergalaktickém telefonu. 

Výraz Longship až donedávna označoval pověstné dlouhé lodě, kterými bájní Vikingové brázdili půl Evropy. Vloni pod tímto názvem Norové představili obří CCS projekt, který má ambici dosáhnout alespoň v obchodní rovině podobných úspěchů: Cílem je zřídit první „otevřenou“ platformu pro ukládání CO2, kterou budou moci využívat i ostatní evropské země, především Švédsko, Dánsko, Německo, Nizozemsko, Belgie či Francie. Nejde o žádné překvapení, protože Norsko je dlouhodobě evropským lídrem v CCS, ostatně už čtvrt století ukládá ročně zhruba milion tun CO2. Země pochopitelně využívá toho, že může využít vhodné geologické struktury v Severním moři. I tak však dosáhne aktuální investice gigantických rozměrů. Norský parlament na projekt uvolnil v přepočtu 43 miliardy Kč. Protože výstavba potrvá 3 roky, provoz bude zahájen nejdříve v roce 2024.

Ještě více rozevřela státní pokladu nizozemská vláda, která chce nasypat v přepočtu přes 50 miliard Kč do jednoho z největších CCS projektů na světě. Největší evropský námořní přístav v Rotterdamu, proslulý svými závody a rafinériemi, sníží emise zhruba o 10 %. Ropní giganti jako Shell či Exxon totiž plánují zachycovat emise oxidu uhličitého na zdrojích emisí v oblasti přístavu a ukládat je do prázdných plynových polí v Severním moři. Největší překážkou projektu bylo až dosud nedostatek financí. To díky státní podpoře nyní padlo a zařízení by mělo být uvedeno do provozu v roce 2024.

Zní to jako tajný kuchařský recept. Zachycený CO2 promíchejte s vodou a vstřikujte do čediče několik set metrů pod zemí. Z kamene se v důsledku působení kyselé vody uvolní minerály jako vápník či hořčík, které na sebe navážou CO2. Vznikne tak nová, uhličitanová hornina a ta vyplní volný prostor v pórovitém čediči. Proces odstranění skleníkového plynu z atmosféry je dokončen. Na tomto principu je založen projekt Carbfix na Islandu, který se rozvíjí už 15 let. Letos se začíná stavět nové úložiště nedaleko Reykjavíku. Příští rok jsou v plánu první vrty a v polovině 20. let uvedení do provozu. V roce 2030 přesáhne celková kapacita tři miliony tun ročně, a to nejen z Islandu, ale pravděpodobně i z Velké Británie či kontinentální Evropy. Přepravu plynu bude v konečné fázi zajišťovat šest lodí.

Zatímco většina CCS projektů spočívá v zachycení CO2 v průmyslovém či energetickém zdroji, ve Skotsku se rodí velké zařízení na zachytávání CO2 přímo ze vzduchu, první svého druhu v Evropě. Když si prohlédnete vizualizace kanadské společnosti Carbon Engineering, padne vám čelist. Obří hradba jímacích přístrojů připomíná intergalaktický telefon ze sci-fi filmů. Místo komunikace s mimozemšťany se tu však bude z atmosféry odčerpávat každoročně až milion tun CO2. Projekt počítá s uvedením do provozu do roku 2026.

Na konci června schválily Evropský parlament a Evropská rada návrh Evropského klimatického zákona, a posvětily tak cíl snížení emisí CO2 v EU o 55 % do roku 2030. Na začátku července se cena za vypuštění jedné tuny emisí CO2 přiblížila k dosud bezprecedentní hranici 60 eur. Ať už si o dekarbonizačním úsilí EU myslíme cokoliv, jedno nelze popřít. Snížení emisí CO2 a naplnění klimatických cílů přestává být v Evropě smělou vizí a začíná být komerční realitou.

A je to velmi dobrá zpráva, protože to znamená, že Evropa nechce rezignovat na výrobu oceli, cementu a dalších klíčových emisně náročných materiálů ani na těžbu potřebných surovin. Vše nasvědčuje tomu, že navzdory ambiciózní klimatické politice odmítáme rezignovat na soběstačnost a domácí výrobu a vydat evropskou ekonomiku všanc čínskému dovozu. Jsou to vlády evropských zemí, kdo uvolňuje miliardy, a evropské či americké fosilní a průmyslové firmy, kdo připravuje rozsáhlé investice, aby se zbavily povolenkové zátěže. Kalendář 20. let se velmi brzy naplní potenciálními daty zahájení provozu. Jedinou otázkou zůstává, jaký bude konečný účet za toto dobrodružství, a zda cena finálních produktů obstojí v globální konkurenci.

Autor František Janáč.